CANAAN - "Contro.Luce" - Reviews
- Thread starter Emi
- Start date
http://www.muzikablog.com/music-review/canaan-contro-luce-album-review/
Its winter, a season associated with cold and dark weather. Therefore it is the right time to change into a thoughtful soul. While outside it is raining like cats and dogs, and the temperature is below zero, I find myself sitting next to the fireplace, covered by a rug, sipping some scotch and travelling through a new intense musical journey. This transcending journey is lead by the new album Contro.luce, Canaans 6th studio album.
Canaan, the Italian band known as Dark Masters, never let any fans down. From their first album, Blue Fire, released on December of 1996, till their latest release, Contro.luce, released in December 2010 one can notice a very diverse discography. Still, their music always had the same feel, dark, touching and inspiring. Like any other previous Canaan albums, Contro.luce, is an unexpected refined surprise. Expect the unexpected more than ever before, the six years of waiting paid off big time.
The album, which runs in over seventy minutes, features twenty one new songs. This is Canaans finest work of art; most mature and probably will silent all the previous albums thanks to its completeness. Unless in a couple of years Canaan release another album, I cannot even start to imagine how Canaan can come up with something more iconic than Contro.luce. Half of the songs are ambient interludes, with most of them featuring ethnic instruments and dark ambience electronic noises, generating a perfect harmony and acting as a switch over between the rest of the urbane songs.
Another unexpected; all the lyrics are in Italian, which in a way fit much better in such dark and atmospheric music. Mauros vocals are impeccable which sublime the whole package. Italian was always one of the best, if not the best language for such kind of literature. Unlike the early lyrics, in this album the lyrics are more direct, and articulate every days life themes, mainly failure, loss, regret, pain and also joy.
The rest of the songs, feature both clean guitar melodies and distorted riffs, and irregular drums. Still they are able to transmit a much darker and frozen feel than the ambient like interludes. Most of the songs emit melancholic fever, an effect created by the trailing keyboards and random atmospheric sounds. As always, and was eagerly waiting for it, in some of these songs there are the unique Canaan instrumental parts where the drums transudes into a faster rhythm, and the lead guitar speaks to you like no other vocalist can, taking you on a high before you are gently floating back down to mother earth like a loose feather, thanks to the dissolving of such moments into the rest of the song.
After going strong for fifteen years, Canaan are one of the few bands who released a number of albums containing different genres of music, yet never letting anyone down, and most importantly of all, never distancing themselves from reality and darkness.
Quando il mondo si ferma a respirare laria pura della sera
Robert Abela
Its winter, a season associated with cold and dark weather. Therefore it is the right time to change into a thoughtful soul. While outside it is raining like cats and dogs, and the temperature is below zero, I find myself sitting next to the fireplace, covered by a rug, sipping some scotch and travelling through a new intense musical journey. This transcending journey is lead by the new album Contro.luce, Canaans 6th studio album.
Canaan, the Italian band known as Dark Masters, never let any fans down. From their first album, Blue Fire, released on December of 1996, till their latest release, Contro.luce, released in December 2010 one can notice a very diverse discography. Still, their music always had the same feel, dark, touching and inspiring. Like any other previous Canaan albums, Contro.luce, is an unexpected refined surprise. Expect the unexpected more than ever before, the six years of waiting paid off big time.
The album, which runs in over seventy minutes, features twenty one new songs. This is Canaans finest work of art; most mature and probably will silent all the previous albums thanks to its completeness. Unless in a couple of years Canaan release another album, I cannot even start to imagine how Canaan can come up with something more iconic than Contro.luce. Half of the songs are ambient interludes, with most of them featuring ethnic instruments and dark ambience electronic noises, generating a perfect harmony and acting as a switch over between the rest of the urbane songs.
Another unexpected; all the lyrics are in Italian, which in a way fit much better in such dark and atmospheric music. Mauros vocals are impeccable which sublime the whole package. Italian was always one of the best, if not the best language for such kind of literature. Unlike the early lyrics, in this album the lyrics are more direct, and articulate every days life themes, mainly failure, loss, regret, pain and also joy.
The rest of the songs, feature both clean guitar melodies and distorted riffs, and irregular drums. Still they are able to transmit a much darker and frozen feel than the ambient like interludes. Most of the songs emit melancholic fever, an effect created by the trailing keyboards and random atmospheric sounds. As always, and was eagerly waiting for it, in some of these songs there are the unique Canaan instrumental parts where the drums transudes into a faster rhythm, and the lead guitar speaks to you like no other vocalist can, taking you on a high before you are gently floating back down to mother earth like a loose feather, thanks to the dissolving of such moments into the rest of the song.
After going strong for fifteen years, Canaan are one of the few bands who released a number of albums containing different genres of music, yet never letting anyone down, and most importantly of all, never distancing themselves from reality and darkness.
Quando il mondo si ferma a respirare laria pura della sera
Robert Abela
http://www.metalitalia.com/cds/view.php?cd_pk=9723
I Canaan sono, per certi versi, un gruppo terrificante: alcuni loro passaggi, alcune loro liriche lasciano veramente atterrito lascoltatore per la cupezza e la decadenza dei contenuti, imbevuti di una drammatica vena pessimista che solamente ogni tanto lascia filtrare qualche tiepidissimo barlume di Sole. Dopo il precedente The Unsaid Words, risalente ormai a più di un lustro fa, Mauro e compagni hanno dato sfogo al loro estro compositivo nei Neronoia, formazione che risulta essere un po lalter-ego dei qui recensiti Canaan. I nostri, però, trascorso loccorrente gap temporale, hanno infine captato i segnali per una riesumazione del gruppo principale, e quindi eccoci a presentarvi il nuovo Contro.Luce, sesto full-length di una carriera in ombra ma certamente di grande spessore. Ebbene, lorizzonte stilistico di questi ragazzi si è oggi ancor di più ampliato, spaziante sempre dalla darkwave al gothic-rock, dallambient al cantautorato italiano, ma questa volta andato oltre ed approdato ad una sperimentazione e ad una ricerca senza freni che hanno portato la band a comporre una cospicua manciata di tracce folk-ambient (quelle identificate dal punto al posto del titolo) in contrapposizione agli episodi normali della tracklist, che a loro volta presentano la novità del cantato interamente in italiano. La poetica disperata e pregna di amaro realismo e illusorie verità dei Canaan, in lingua madre, acquista nuove profondità, così come la musica di questo Contro.Luce, prodotta in maniera egregia come liquido scorrere del tempo, in cui chitarre acquose, voci lamentose, programming ad hoc e ritmica marziale si alternano a fornire la giusta stranietà di base ad un songwriting maturo ed oscuro, a tratti ostico e poco immediato ma che, una volta penetrato nelle vene, ha il grosso pregio di far riflettere, commuovere e crescere con gli ascolti. Brani quali Esitazione, Ragione, Oblio e Lascivia sono capolavori di mestizia e non-speranza, mentre Terrore e la sua voce filtrata spaventano a morte. Resta sempre il difetto-non-difetto della prolissità del lavoro e della sua ostilità auditiva, ma se siete devoti e pazienti consumatori di musica buia, certo saranno dettagli di poco conto.
Prevalentemente per un pubblico delite, i Canaan si confermano preziosi esponenti del rock, dellalternative e del dark italiano.
Marco Gallarati
I Canaan sono, per certi versi, un gruppo terrificante: alcuni loro passaggi, alcune loro liriche lasciano veramente atterrito lascoltatore per la cupezza e la decadenza dei contenuti, imbevuti di una drammatica vena pessimista che solamente ogni tanto lascia filtrare qualche tiepidissimo barlume di Sole. Dopo il precedente The Unsaid Words, risalente ormai a più di un lustro fa, Mauro e compagni hanno dato sfogo al loro estro compositivo nei Neronoia, formazione che risulta essere un po lalter-ego dei qui recensiti Canaan. I nostri, però, trascorso loccorrente gap temporale, hanno infine captato i segnali per una riesumazione del gruppo principale, e quindi eccoci a presentarvi il nuovo Contro.Luce, sesto full-length di una carriera in ombra ma certamente di grande spessore. Ebbene, lorizzonte stilistico di questi ragazzi si è oggi ancor di più ampliato, spaziante sempre dalla darkwave al gothic-rock, dallambient al cantautorato italiano, ma questa volta andato oltre ed approdato ad una sperimentazione e ad una ricerca senza freni che hanno portato la band a comporre una cospicua manciata di tracce folk-ambient (quelle identificate dal punto al posto del titolo) in contrapposizione agli episodi normali della tracklist, che a loro volta presentano la novità del cantato interamente in italiano. La poetica disperata e pregna di amaro realismo e illusorie verità dei Canaan, in lingua madre, acquista nuove profondità, così come la musica di questo Contro.Luce, prodotta in maniera egregia come liquido scorrere del tempo, in cui chitarre acquose, voci lamentose, programming ad hoc e ritmica marziale si alternano a fornire la giusta stranietà di base ad un songwriting maturo ed oscuro, a tratti ostico e poco immediato ma che, una volta penetrato nelle vene, ha il grosso pregio di far riflettere, commuovere e crescere con gli ascolti. Brani quali Esitazione, Ragione, Oblio e Lascivia sono capolavori di mestizia e non-speranza, mentre Terrore e la sua voce filtrata spaventano a morte. Resta sempre il difetto-non-difetto della prolissità del lavoro e della sua ostilità auditiva, ma se siete devoti e pazienti consumatori di musica buia, certo saranno dettagli di poco conto.
Prevalentemente per un pubblico delite, i Canaan si confermano preziosi esponenti del rock, dellalternative e del dark italiano.
Marco Gallarati
http://www.obskuremag.net/chroniques/canaan-contro-luce/
Canaan semble être un des secrets les mieux gardés dItalie. Un relatif anonymat quon a toujours eu du mal à comprendre, à accepter et qui perdure (tout de même) depuis 1995. Soit, lidée que ces rockeurs discrets aux guitares tristes et au clavier apathique ne soient pas au cur de lexcitation médiatique nest pas inconciliable avec la raison.
Canaan fait partie de ces entités pour qui le « spleen » nest pas un vain mot mais plutôt un art de vivre et surtout de composer. Les cinq précédents albums avaient en commun de forts effluves cold wave, une approche rock très « mystique », un désenchantement absolu dans la thématique (cest peu de le dire ainsi) et un espace dans lequel le rock gothique et le dark ambient coexistent à lunisson. Une hybridation cohérente entre The Cure, Joy Division, limpérial Katatonia de lépoque Discouraged Ones et la coldwave de Violet Tears. Les textes chantés en italien par lexcellent Mauro Berchi (quon retrouve à la direction dEibon Records) corroborent lidée dêtre en présence dune identité artistique singulière, originale et accentue ce romantisme noir et élégiaque décidément, la sensibilité latine et lesthétique dark font bon ménage (dans dautres registres : Novembre, Void Of Silence, Cultus Sanguine, Violet Tears, Klimt 1918, Ashram et Corde Oblique viennent du même terroir) !
Si le concept général, les ambiances et lapproche musicale sont préservés, la musique des Italiens atteint sur ce sixième album une hauteur émotionnelle inédite et se révèle de prime abord plus « accessible ». Les formes sont plus lisses, peut-être légèrement moins inquiétantes (« Calma ») et les guitares se révèlent plutôt furtives et discrètes ; dans cette résignation, il sy dégage de la sérénité une acceptation totale de notre inéluctable destinée. Grâce à une production claire et puissante, Canaan perd de sa dimension énigmatique pour laisser place à un substrat moins abrasif, moins lugubre mais toujours aussi passionnant (« Onore »). Lalternance entre les séquences instrumentales et les compositions chantées est toujours le leitmotiv du groupe avec cependant une précision : ces errances purement instrumentales apparaissent aujourdhui plus « concrètes » quauparavant, de très jolis moments atmosphériques et intimistes pour tout dire qui offrent une respiration salutaire lors de limmersion.
Inchangé reste ce songwriting à la sensibilité exacerbée (« Oblio ») et cette aptitude à créer des ambiances spleenétiques et enveloppantes.
Contro.Luce est un album crépusculaire, existentiel, déchirant car infiniment sincère lécho est troublant. Ces acteurs de lombre, ces pourvoyeurs de musique à linfinie tristesse possèdent une valeur esthétique indéniable, cest certain. Honorons-là, tout simplement !
Canaan semble être un des secrets les mieux gardés dItalie. Un relatif anonymat quon a toujours eu du mal à comprendre, à accepter et qui perdure (tout de même) depuis 1995. Soit, lidée que ces rockeurs discrets aux guitares tristes et au clavier apathique ne soient pas au cur de lexcitation médiatique nest pas inconciliable avec la raison.
Canaan fait partie de ces entités pour qui le « spleen » nest pas un vain mot mais plutôt un art de vivre et surtout de composer. Les cinq précédents albums avaient en commun de forts effluves cold wave, une approche rock très « mystique », un désenchantement absolu dans la thématique (cest peu de le dire ainsi) et un espace dans lequel le rock gothique et le dark ambient coexistent à lunisson. Une hybridation cohérente entre The Cure, Joy Division, limpérial Katatonia de lépoque Discouraged Ones et la coldwave de Violet Tears. Les textes chantés en italien par lexcellent Mauro Berchi (quon retrouve à la direction dEibon Records) corroborent lidée dêtre en présence dune identité artistique singulière, originale et accentue ce romantisme noir et élégiaque décidément, la sensibilité latine et lesthétique dark font bon ménage (dans dautres registres : Novembre, Void Of Silence, Cultus Sanguine, Violet Tears, Klimt 1918, Ashram et Corde Oblique viennent du même terroir) !
Si le concept général, les ambiances et lapproche musicale sont préservés, la musique des Italiens atteint sur ce sixième album une hauteur émotionnelle inédite et se révèle de prime abord plus « accessible ». Les formes sont plus lisses, peut-être légèrement moins inquiétantes (« Calma ») et les guitares se révèlent plutôt furtives et discrètes ; dans cette résignation, il sy dégage de la sérénité une acceptation totale de notre inéluctable destinée. Grâce à une production claire et puissante, Canaan perd de sa dimension énigmatique pour laisser place à un substrat moins abrasif, moins lugubre mais toujours aussi passionnant (« Onore »). Lalternance entre les séquences instrumentales et les compositions chantées est toujours le leitmotiv du groupe avec cependant une précision : ces errances purement instrumentales apparaissent aujourdhui plus « concrètes » quauparavant, de très jolis moments atmosphériques et intimistes pour tout dire qui offrent une respiration salutaire lors de limmersion.
Inchangé reste ce songwriting à la sensibilité exacerbée (« Oblio ») et cette aptitude à créer des ambiances spleenétiques et enveloppantes.
Contro.Luce est un album crépusculaire, existentiel, déchirant car infiniment sincère lécho est troublant. Ces acteurs de lombre, ces pourvoyeurs de musique à linfinie tristesse possèdent une valeur esthétique indéniable, cest certain. Honorons-là, tout simplement !
http://www.metal-nose.org/news.php?item.1054.24
Canaan goes on with its everlasting evolution. Their need to experiment always ends up in a patchwork of pieces and parts of music, but in the end they have a coherent album. Sometimes it gives you a feeling of estrangement, since these layers of sound are fairly depressive, sometimes industrial with an uneasy feeling, but sometimes lovely and a solace in life. After the previous album The Unsaid Words, the five musicians based in Milan (Italy) put Canaan on ice for a while and released two albums with a band called Neronoia. Now Neronoia has been put aside again and they focused on Canaan. Like mentioned in the biography, contro.luce will probably lift some eyebrows, and not only because it is entirely sung in Italian language. Initially you think that contro.luce includes ten tracks. In between one can see a full point (.) but I soon found out that . happens to be a song too every time, more precisely an instrumental intermezzo. It results in seventy-one minutes of music and twenty-one songs.
It is a strange experience full of different sounds and moods. The ten songs with a real title are sung in a serene way by Mauro Berchi in the euphonious Italian language. They are peaceful and calm, even as if you listen to an Italian pop singer. Holiday memories of the beautiful country with its wealthy culture and refinement make this a real positive experience. Lots of soaring synthesizers and a sole magnificent guitar solo (in Ragione) resound. The instrumental fragments are mutually very different. Elements of ambient, cold wave, ethnic music (special percussion) and industrial are all present. The general penchant is very dark, but also very calm. Not a glimpse of metal to be found. The album was once again recorded at the bands home studio, but mix and mastering was done at the Noise Factory by Alessio Camagni.
Everything sounds clear and very well. It is recommended to listen to the album as a whole and you will wonder how much there is to fathom.
One moment it is experimental and cosmic, then you think you are walking in a Japanese garden (flute), next moment they create a cold distance with industrial sounds, or the moaning chants of a muezzin, nay even a few minutes silence. This is a very weird record and I cannot make up my mind whether it is good or bad. Frowned eyebrows indeed! Yet an extraordinary and original experience that brings you to the Apennine Peninsula!
Vera
8/10
Canaan goes on with its everlasting evolution. Their need to experiment always ends up in a patchwork of pieces and parts of music, but in the end they have a coherent album. Sometimes it gives you a feeling of estrangement, since these layers of sound are fairly depressive, sometimes industrial with an uneasy feeling, but sometimes lovely and a solace in life. After the previous album The Unsaid Words, the five musicians based in Milan (Italy) put Canaan on ice for a while and released two albums with a band called Neronoia. Now Neronoia has been put aside again and they focused on Canaan. Like mentioned in the biography, contro.luce will probably lift some eyebrows, and not only because it is entirely sung in Italian language. Initially you think that contro.luce includes ten tracks. In between one can see a full point (.) but I soon found out that . happens to be a song too every time, more precisely an instrumental intermezzo. It results in seventy-one minutes of music and twenty-one songs.
It is a strange experience full of different sounds and moods. The ten songs with a real title are sung in a serene way by Mauro Berchi in the euphonious Italian language. They are peaceful and calm, even as if you listen to an Italian pop singer. Holiday memories of the beautiful country with its wealthy culture and refinement make this a real positive experience. Lots of soaring synthesizers and a sole magnificent guitar solo (in Ragione) resound. The instrumental fragments are mutually very different. Elements of ambient, cold wave, ethnic music (special percussion) and industrial are all present. The general penchant is very dark, but also very calm. Not a glimpse of metal to be found. The album was once again recorded at the bands home studio, but mix and mastering was done at the Noise Factory by Alessio Camagni.
Everything sounds clear and very well. It is recommended to listen to the album as a whole and you will wonder how much there is to fathom.
One moment it is experimental and cosmic, then you think you are walking in a Japanese garden (flute), next moment they create a cold distance with industrial sounds, or the moaning chants of a muezzin, nay even a few minutes silence. This is a very weird record and I cannot make up my mind whether it is good or bad. Frowned eyebrows indeed! Yet an extraordinary and original experience that brings you to the Apennine Peninsula!
Vera
8/10
Rockerilla (printed mag , italy) febbraio
L'intuizione: virare integralmente verso un cantato in lingua italiana.
Sul piatto c'è una posta rischiosa, i Canaan giocano d'azzardo in questo nuovo disco. E vincono, stravincono. Un allestimento sonoro che è un delirio, pura sperimentazione claustrofobica, testi malati di riflessione, suoni nitidi e ricercati, composizioni sinuose che rileggono il dark, l'ambient, la cold wave come se a raccontarle fosse un singolare viaggiatore consumato in una lunga riflessione. Scaldate le meningi, abbassate la luce, respirate - calma, onore, noia, terrore, ragione - parte cosi', con queste infestazioni, la trama di questo albo.
"Contro.luce" è una proposta particolare, un traguardo di cui andare fieri, un'opera unica vissuta con molta determinazione.
Giancarlo Currò
L'intuizione: virare integralmente verso un cantato in lingua italiana.
Sul piatto c'è una posta rischiosa, i Canaan giocano d'azzardo in questo nuovo disco. E vincono, stravincono. Un allestimento sonoro che è un delirio, pura sperimentazione claustrofobica, testi malati di riflessione, suoni nitidi e ricercati, composizioni sinuose che rileggono il dark, l'ambient, la cold wave come se a raccontarle fosse un singolare viaggiatore consumato in una lunga riflessione. Scaldate le meningi, abbassate la luce, respirate - calma, onore, noia, terrore, ragione - parte cosi', con queste infestazioni, la trama di questo albo.
"Contro.luce" è una proposta particolare, un traguardo di cui andare fieri, un'opera unica vissuta con molta determinazione.
Giancarlo Currò
INFERNO ROCK MAGAZINE nr 03 - february 2011 - printed
Chi conosce i Canaan sa bene che la band lombarda fa parte di
quella schiera dartisti che usano larte sonora per esprimere
quel disagio interiore che, in un mondo come il nostro, si fa
ogni giorno più pesante e opprimente. Con la pazienza di chi
sa bene cosa vuole ottenere, Mauro e soci hanno cesellato le
canzoni di Contro.Luce, sesto album che li vede abbracciare
in pieno la propria italianità (tutti i testi sono in lingua madre)
in canzoni che se da un lato proseguono con coerenza un
discorso iniziato 15 anni fa, dallaltro introducono una più
chiara, potente e cristallina forma espressiva. Se la voce si
spoglia dei panni del cantato per farsi ancor più vera, sincera,
disillusa e dolente, la musica si colora di nuove sfumature,
mescolando suoni organici, elettronici e/o campionati in un
flusso inscindibile e guadagnando in intensità ciò che è stato
ceduto sul piano della plumbea profondità espressiva che
caratterizzava il passato. Una canzone per ogni lettera del
titolo, ed in mezzo frammenti sonori meditabondi: tasselli
inscindibili di un mosaico di rara bellezza. Se musicalmente
parlando i Canaan odierni sono al top, testi e pathos non
sono da meno: frammenti di pensieri di anime inquiete che
non possono trovare vera pace in un mondo che ha tradito
tutte le loro speranze. Crescendo magistrali ed arrangiamenti
di una ricchezza che ha del miracoloso, esaltati dal miglior
suono di cui abbia mai goduto la band,
completano un quadro inequivocabile:
Contro.Luce è la vetta compositiva dei
Canaan, la nuova perla di dolore interiore
di questa grande band italiana.
8 1/2
Chi conosce i Canaan sa bene che la band lombarda fa parte di
quella schiera dartisti che usano larte sonora per esprimere
quel disagio interiore che, in un mondo come il nostro, si fa
ogni giorno più pesante e opprimente. Con la pazienza di chi
sa bene cosa vuole ottenere, Mauro e soci hanno cesellato le
canzoni di Contro.Luce, sesto album che li vede abbracciare
in pieno la propria italianità (tutti i testi sono in lingua madre)
in canzoni che se da un lato proseguono con coerenza un
discorso iniziato 15 anni fa, dallaltro introducono una più
chiara, potente e cristallina forma espressiva. Se la voce si
spoglia dei panni del cantato per farsi ancor più vera, sincera,
disillusa e dolente, la musica si colora di nuove sfumature,
mescolando suoni organici, elettronici e/o campionati in un
flusso inscindibile e guadagnando in intensità ciò che è stato
ceduto sul piano della plumbea profondità espressiva che
caratterizzava il passato. Una canzone per ogni lettera del
titolo, ed in mezzo frammenti sonori meditabondi: tasselli
inscindibili di un mosaico di rara bellezza. Se musicalmente
parlando i Canaan odierni sono al top, testi e pathos non
sono da meno: frammenti di pensieri di anime inquiete che
non possono trovare vera pace in un mondo che ha tradito
tutte le loro speranze. Crescendo magistrali ed arrangiamenti
di una ricchezza che ha del miracoloso, esaltati dal miglior
suono di cui abbia mai goduto la band,
completano un quadro inequivocabile:
Contro.Luce è la vetta compositiva dei
Canaan, la nuova perla di dolore interiore
di questa grande band italiana.
8 1/2
http://obliveon.de/pn-om/modules.php?op=modload&name=tplhome&file=index&req=showcontent&id=16690
Die Italiener um Mauro Berchi sind mit dem sechsten Canaan-Longplayer nach über vier Jahren zurück und haben ein Mammutwerk erschaffen, das mit knappen 72 Minuten reichlich gefüllt ist mit Songs und instrumentalen Zwischenspielen. Was die Italiener an Klangbildern auf uns loslassen, ist schon recht verspielt, experimentell und auch ungewöhnlich. Weniger ungewöhnlich sind die Zutaten, die aus Keyboards und Samples bestehen und einzig dem Ziel zu dienen scheinen, eine spezielle Atmosphäre zu kreieren und die düstere Grundstimmung zu halten und stetig zu befeuern. Der weiche, überwiegend cleane, Gesang kommt in italienischer Sprache daher und musikalisch ist Contra.Luce eine Melange aus Dark Wave, Electronik und Industrial, wobei verzerrte Gitarren auf interessante Klanggebilde treffen, die teils orientalisch angehaucht wirken und sich insgesamt zu einem Konzept entwickeln, in das man eintauchen und sich treiben lassen kann. Voraussetzung ist, dass man abschaltet und sich auf die Musik der Italiener einlässt; je intensiver, desto besser für das Erlebnisgefühl.
Die Italiener um Mauro Berchi sind mit dem sechsten Canaan-Longplayer nach über vier Jahren zurück und haben ein Mammutwerk erschaffen, das mit knappen 72 Minuten reichlich gefüllt ist mit Songs und instrumentalen Zwischenspielen. Was die Italiener an Klangbildern auf uns loslassen, ist schon recht verspielt, experimentell und auch ungewöhnlich. Weniger ungewöhnlich sind die Zutaten, die aus Keyboards und Samples bestehen und einzig dem Ziel zu dienen scheinen, eine spezielle Atmosphäre zu kreieren und die düstere Grundstimmung zu halten und stetig zu befeuern. Der weiche, überwiegend cleane, Gesang kommt in italienischer Sprache daher und musikalisch ist Contra.Luce eine Melange aus Dark Wave, Electronik und Industrial, wobei verzerrte Gitarren auf interessante Klanggebilde treffen, die teils orientalisch angehaucht wirken und sich insgesamt zu einem Konzept entwickeln, in das man eintauchen und sich treiben lassen kann. Voraussetzung ist, dass man abschaltet und sich auf die Musik der Italiener einlässt; je intensiver, desto besser für das Erlebnisgefühl.
SPARK MAGAZINE - february 2011 (printed czech rep)
CANAAN
contro.luce
EIBON REC. 71:29
ambient / pop / gothic
Italtí CANAAN mají od úplných počátků vybudovaný
svůj ryze specifický styl a po celou dobu si
jdou po zcela vlastní cestě, ani by z ní uhnuli byť
o píď. Na druhé straně ač to vypadá, kdovíjak to
celé není jeden velký experiment, opak je pravdou.
CANAAN se prakticky hned od prvních alb zapikolovali
na svých pozicích a z těch se téměř nehnou.
Drobné posuny budi pouze známkou mírného pokroku
v mezích zákona... Ale konkrétněji: Desky
CANAAN mají celkem standardní a předvídatelnou
dramaturgii, kterou novinka naplnila opět bezezbytku.
Vdy jeden klasičtějí, více písňový track,
poté několikaminutové intermezzo hozené zpravidla
směrem do ambientu a příbuzných ánrů.
Následuje píseň, vsuvka, píseň, vsuvka... a takto
pravidelně a do konce.
Kostru nahrávky contro.luce tvoří songy, jejich
styl lze s trochou tvůrčí licence popsat jako
ambientní gotický pop. S metalem naopak současní
CANAAN nemají de facto nic společného
(pokud kdy měli, pohybovali se na hranici gotiky
a doomu, ale přeci jen v dosti alternativním
a hlavně decentním, klidném vydání). Nyní zali
ve své mírumilovnosti a ukolébávající produkci
jetě dále v tom smyslu, e definitivně vyměkli,
ale zároveň tím trochu ztratili jiskru. Zbyly jakési
klidně a lhostejně plynoucí melancholické
písně, italsky zpívané čistým, apatickým hlasem
ústřední figury CANAAN Maura Berchiho. Nedokáu
se rozhodnout, jestli se mi jeho aktuální
hlasová poloha líbí, nebo mne spí rozčiluje, ale
kadopádně se (vedle ultimativního vyměknutí)
jedná o prakticky jediný nový prvek oproti předchozím
deskám. ablona celé nahrávky i jednotlivých
skladeb, výchozí atmosféra a přístup kapely
k vlastní tvorbě jinak zůstávají víceméně stejné
jako dosud... To samé, co o Maurově hlasu, pak
platí v podstatě i o celé desce; nějak se nejsem
schopen přiklonit na jednu či druhou stranu zda
je zajímavá (a vyaduje určitou náladu a vyladění
posluchače), nebo prostě jen nudná.
Pokud mne něco na contro.luce baví bez větích
debat, jsou to právě ony ambientní vsuvky,
které CANAAN mají čím dál lepí. Přitom na nich
není nic světoborného či neslýchaného, jde o očekávatelnou
směsici jemnějího industriálu, dark
ambientu, chill outu a world music inspirované
různými kulturami Blízkého i Dálného východu
i dalí ethno exotikou... Jene je to dělané chytře,
se znalostí práce se zvuky a předevím s citem.
Moná, kdyby Mauro Berchi sestavil jen nějakou
pestrou ambientní kolá a neruil ji vsunutými
písněmi, bylo by pro mne album mnohem dobrodrunějí
a atraktivnějí coby elektronický umělec
je pro mne přeci jen asi stravitelnějí ne jako
písničkář. Na druhé straně rozumím jeho záměru
a konceptu a pokud bylo jeho cílem vytvořit dokonalé
zhudebnění apatie, lhostejnosti, prázdnoty
a podobných pocitů, není co namítnout.
Martin Čermák
rate: 4/6
CANAAN
contro.luce
EIBON REC. 71:29
ambient / pop / gothic
Italtí CANAAN mají od úplných počátků vybudovaný
svůj ryze specifický styl a po celou dobu si
jdou po zcela vlastní cestě, ani by z ní uhnuli byť
o píď. Na druhé straně ač to vypadá, kdovíjak to
celé není jeden velký experiment, opak je pravdou.
CANAAN se prakticky hned od prvních alb zapikolovali
na svých pozicích a z těch se téměř nehnou.
Drobné posuny budi pouze známkou mírného pokroku
v mezích zákona... Ale konkrétněji: Desky
CANAAN mají celkem standardní a předvídatelnou
dramaturgii, kterou novinka naplnila opět bezezbytku.
Vdy jeden klasičtějí, více písňový track,
poté několikaminutové intermezzo hozené zpravidla
směrem do ambientu a příbuzných ánrů.
Následuje píseň, vsuvka, píseň, vsuvka... a takto
pravidelně a do konce.
Kostru nahrávky contro.luce tvoří songy, jejich
styl lze s trochou tvůrčí licence popsat jako
ambientní gotický pop. S metalem naopak současní
CANAAN nemají de facto nic společného
(pokud kdy měli, pohybovali se na hranici gotiky
a doomu, ale přeci jen v dosti alternativním
a hlavně decentním, klidném vydání). Nyní zali
ve své mírumilovnosti a ukolébávající produkci
jetě dále v tom smyslu, e definitivně vyměkli,
ale zároveň tím trochu ztratili jiskru. Zbyly jakési
klidně a lhostejně plynoucí melancholické
písně, italsky zpívané čistým, apatickým hlasem
ústřední figury CANAAN Maura Berchiho. Nedokáu
se rozhodnout, jestli se mi jeho aktuální
hlasová poloha líbí, nebo mne spí rozčiluje, ale
kadopádně se (vedle ultimativního vyměknutí)
jedná o prakticky jediný nový prvek oproti předchozím
deskám. ablona celé nahrávky i jednotlivých
skladeb, výchozí atmosféra a přístup kapely
k vlastní tvorbě jinak zůstávají víceméně stejné
jako dosud... To samé, co o Maurově hlasu, pak
platí v podstatě i o celé desce; nějak se nejsem
schopen přiklonit na jednu či druhou stranu zda
je zajímavá (a vyaduje určitou náladu a vyladění
posluchače), nebo prostě jen nudná.
Pokud mne něco na contro.luce baví bez větích
debat, jsou to právě ony ambientní vsuvky,
které CANAAN mají čím dál lepí. Přitom na nich
není nic světoborného či neslýchaného, jde o očekávatelnou
směsici jemnějího industriálu, dark
ambientu, chill outu a world music inspirované
různými kulturami Blízkého i Dálného východu
i dalí ethno exotikou... Jene je to dělané chytře,
se znalostí práce se zvuky a předevím s citem.
Moná, kdyby Mauro Berchi sestavil jen nějakou
pestrou ambientní kolá a neruil ji vsunutými
písněmi, bylo by pro mne album mnohem dobrodrunějí
a atraktivnějí coby elektronický umělec
je pro mne přeci jen asi stravitelnějí ne jako
písničkář. Na druhé straně rozumím jeho záměru
a konceptu a pokud bylo jeho cílem vytvořit dokonalé
zhudebnění apatie, lhostejnosti, prázdnoty
a podobných pocitů, není co namítnout.
Martin Čermák
rate: 4/6
http://www.medienkonverter.de/reviews-canaan_contro.luce-4578.html
Contro.Luce, das neue Album der Italiener von Canaan, wartet mit einem nicht alltäglichen Konzept auf. Nach fünf Jahren des Wartens, zuletzt wurde The unsaid words 2006 veröffentlicht, haben sich die Hoffnungen auf ein beeindruckendes Klangkunstwerk, wie es die Band um Sänger Mauro jetzt vorlegt, erfüllt. Contro.Luce, was so viel bedeutet wie wider/gegen das Licht, setzt sich aus den Anfangsbuchstaben der betitelten Albumstücke zusammen. Zwischen diesen Stücken haben Canaan jeweils ein oder mehrere unbetitelte Interludien eingestreut, was schließlich zu 21 Stücken und rund 72 Minuten Spielzeit führt. Viel Zeit also, um ein ausladendes Bouquet an Tönen, Klängen, Rhythmen und Gesang zu präsentieren, wobei sich Canaan bei letzterem diesmal vollständig auf die italienische Sprache konzentrieren keineswegs zum Nachteil für das Album. Ganz im Gegenteil, fügt sie sich doch durch ihren harmonischen Klang perfekt in das Gesamtbild ein.
Der Grundtenor ist geprägt von einer schweren Melancholie, von beschwörerischer Magie und elegischer Dunkelheit, aus der nur an wenigen Stellen kaum merklich das Licht hervorblitzt, erzeugt von einer opulenten, vielfältigen Instrumentierung. Synthesizer treffen auf rockige Gitarren und Bass, dazu gesellen sich ein Schlagzeug und filigrane Streichinstrumente wie Violine und Cello sowie Mauros Gesang.
Sanft und verträumt fügt sich seine Stimme wie eine weitere Klangebene in den dichten, vielschichtigen Melodieteppich ein, nur ganz selten durchbricht sie das Gefüge und tritt harsch und aggressiv, ja fast metallisch-böse hervor. Weibliche Stimmen kommen kaum zum Einsatz, da Mauros Gesang meisterhaft zwischen Engel und Dämon variiert und die Atmosphäre voll und ganz beherrscht.
Canaan experimentieren mit einer faszinierenden Mixtur aus Elektronik, Doom, Rock und perkussivem Industrial, bei der mitunter poppige Elemente, jazzig angehauchte Melodien und orientalisch-okzidentalische Klänge von betörender Schönheit und Eleganz das Tüpfelchen auf dem i setzen. Unterbrochen werden die einzelnen Stücke von instrumentellen Interludien, die die Stimmung des Vorgängerstückes aufgreifen und einen Übergang zum nachfolgenden schaffen, sei es in Form einer verträumten Synthie-Piano-Komposition oder rhythmischer Noise- und Industrialeskapaden (mit Gitarrenverstärkung). Diese Zwischenspiele sind teilweise derart intensiv und ausgefeilt, dass sie dem ein oder anderen Hauptstück fast den Rang ablaufen. Damit wird Contro.Luce zu einem Werk überbordender Fülle an Klängen und Stimmungen, wie sie normalerweise selten auf einem Album anzutreffen sind. Canaan gelingt dabei das Kunststück, aus der schieren Vielfalt eine stimmige, überzeugende Einheit zu schaffen und dabei z.B. extremen Polaritäten wie Calma und Terrore ihren Platz zu geben. Allerdings verlangt das Album Zeit und Aufmerksamkeit, um all das geben zu können, wozu es in der Lage ist: Faszination, Träume, Entspannung, Inspiration. Ein wenig schade ist lediglich, dass die Songtexte nicht ins Englische übersetzt, sondern auf Italienisch abgedruckt wurden. Hier ist das Bemühen eines Wörterbuches sicher lohnenswert.
Contro.Luce, das neue Album der Italiener von Canaan, wartet mit einem nicht alltäglichen Konzept auf. Nach fünf Jahren des Wartens, zuletzt wurde The unsaid words 2006 veröffentlicht, haben sich die Hoffnungen auf ein beeindruckendes Klangkunstwerk, wie es die Band um Sänger Mauro jetzt vorlegt, erfüllt. Contro.Luce, was so viel bedeutet wie wider/gegen das Licht, setzt sich aus den Anfangsbuchstaben der betitelten Albumstücke zusammen. Zwischen diesen Stücken haben Canaan jeweils ein oder mehrere unbetitelte Interludien eingestreut, was schließlich zu 21 Stücken und rund 72 Minuten Spielzeit führt. Viel Zeit also, um ein ausladendes Bouquet an Tönen, Klängen, Rhythmen und Gesang zu präsentieren, wobei sich Canaan bei letzterem diesmal vollständig auf die italienische Sprache konzentrieren keineswegs zum Nachteil für das Album. Ganz im Gegenteil, fügt sie sich doch durch ihren harmonischen Klang perfekt in das Gesamtbild ein.
Der Grundtenor ist geprägt von einer schweren Melancholie, von beschwörerischer Magie und elegischer Dunkelheit, aus der nur an wenigen Stellen kaum merklich das Licht hervorblitzt, erzeugt von einer opulenten, vielfältigen Instrumentierung. Synthesizer treffen auf rockige Gitarren und Bass, dazu gesellen sich ein Schlagzeug und filigrane Streichinstrumente wie Violine und Cello sowie Mauros Gesang.
Sanft und verträumt fügt sich seine Stimme wie eine weitere Klangebene in den dichten, vielschichtigen Melodieteppich ein, nur ganz selten durchbricht sie das Gefüge und tritt harsch und aggressiv, ja fast metallisch-böse hervor. Weibliche Stimmen kommen kaum zum Einsatz, da Mauros Gesang meisterhaft zwischen Engel und Dämon variiert und die Atmosphäre voll und ganz beherrscht.
Canaan experimentieren mit einer faszinierenden Mixtur aus Elektronik, Doom, Rock und perkussivem Industrial, bei der mitunter poppige Elemente, jazzig angehauchte Melodien und orientalisch-okzidentalische Klänge von betörender Schönheit und Eleganz das Tüpfelchen auf dem i setzen. Unterbrochen werden die einzelnen Stücke von instrumentellen Interludien, die die Stimmung des Vorgängerstückes aufgreifen und einen Übergang zum nachfolgenden schaffen, sei es in Form einer verträumten Synthie-Piano-Komposition oder rhythmischer Noise- und Industrialeskapaden (mit Gitarrenverstärkung). Diese Zwischenspiele sind teilweise derart intensiv und ausgefeilt, dass sie dem ein oder anderen Hauptstück fast den Rang ablaufen. Damit wird Contro.Luce zu einem Werk überbordender Fülle an Klängen und Stimmungen, wie sie normalerweise selten auf einem Album anzutreffen sind. Canaan gelingt dabei das Kunststück, aus der schieren Vielfalt eine stimmige, überzeugende Einheit zu schaffen und dabei z.B. extremen Polaritäten wie Calma und Terrore ihren Platz zu geben. Allerdings verlangt das Album Zeit und Aufmerksamkeit, um all das geben zu können, wozu es in der Lage ist: Faszination, Träume, Entspannung, Inspiration. Ein wenig schade ist lediglich, dass die Songtexte nicht ins Englische übersetzt, sondern auf Italienisch abgedruckt wurden. Hier ist das Bemühen eines Wörterbuches sicher lohnenswert.
ZERO TOLERANCE MAGAZINE (feb-march issue - printed UK)
Neoclassical pomp 'n' circumstance in metal is nothing new: from album intros on down, we have Celtic Frost's grossly overrated Into The Pandemonium to thank for that. But as far as someone channeling the spirit of Dead Can Dance and making a (sorta-) metal record outta it ?
Few examples come to mind. Funny enough, Canaan have been around since the mid '90s and actually have six albums to their name. This, their sixth one, is an exhausting but strangely satisfying 71 minutes, comprising ten titled tracks - these being dense-yet-drifting, oft-thundering choral- based pieces - and then another 11 interludes, which range from straight-up ethno-ambient to more concertedly thundering rhythm-based instrumentals. Through it all, the form most definitely does not say 'metal', but the content certainly says as much:
in feel and texture Contro.Luce sits comfortably well alongside the most austere gothic doom as well as more authentically dark ambient-based black metal, the atmosphere sinuous and stargazing, but plodding and ponderous enough for the po-faced metal set. Plus, the relatively varied-yet-unified textural flow commands repeated listening. Frequently sublime.
4/6
Neoclassical pomp 'n' circumstance in metal is nothing new: from album intros on down, we have Celtic Frost's grossly overrated Into The Pandemonium to thank for that. But as far as someone channeling the spirit of Dead Can Dance and making a (sorta-) metal record outta it ?
Few examples come to mind. Funny enough, Canaan have been around since the mid '90s and actually have six albums to their name. This, their sixth one, is an exhausting but strangely satisfying 71 minutes, comprising ten titled tracks - these being dense-yet-drifting, oft-thundering choral- based pieces - and then another 11 interludes, which range from straight-up ethno-ambient to more concertedly thundering rhythm-based instrumentals. Through it all, the form most definitely does not say 'metal', but the content certainly says as much:
in feel and texture Contro.Luce sits comfortably well alongside the most austere gothic doom as well as more authentically dark ambient-based black metal, the atmosphere sinuous and stargazing, but plodding and ponderous enough for the po-faced metal set. Plus, the relatively varied-yet-unified textural flow commands repeated listening. Frequently sublime.
4/6
interview in italian rockerilla magazine: www.eibonrecords.com/previews/canaan/Intervista_rockerilla_marzo_2011.jpg
http://www.metalopolis.net/art_reviews.asp?id=5675
Pochmurní Italové CANAAN se po čase znovu zjevují v podobě jakéhosi zapráeného poutníka a to, co sebou přináejí jsou modlitby za uplynulou dobu, za hodiny a dny, které utíkají do minulosti stejně jako jejich vlastní předchozí díla. Ji hodně vody odteklo od chvíle, kdy vydali předchozí album The Unsaid Words. Pauza vak nebyla samoúčelná a byla vyplněna prací na albech kapely NERONOIA.
Marné by bylo očekávání, e CANAAN snad přijdou s materiálem pozitivně laděným. Potemnělá dark wave, nebo moná výstiněji cold wave, hudba i tentokrát odkapává jako slzy samotou týraného trosečníka. I tentokrát se jedná o hudbu jemnou a velmi pečlivě strukturovanou, hudbu plazící se jako zlověstný stín předměstskou noční ulicí, hudbu plnou pochmurné atmosféry, kde světlejí záblesky jen zdůrazňují nedosaitelnost jakékoli celkové optimistické vize.
Tím je Contro.Luce logickým pokračováním předchozí tvorby, přesto se nejedná jen o prosté navázání na minulost, mnohé věci jsou zde trochu jinak. Některé nás pratí do uí okamitě. Třeba to, e dříve sporadicky vyuívaná italtina se stala jediným jazykem alba. Některé zvlátnosti a novinky se tak trochu schovávají pod plátěm typicky melancholické atmosféry. Objevuje se například mnohem více inspirací z world music a vyuití nových netradičních nástrojů.
CANAAN jsou mistry ve vytváření nálad pomocí jednoduchých schémat a někdy si dokáí vystačit se skutečně minimalistickým přístupem. Hlavně ve spoustě intermezz, která album jaksi rozbíjejí, ale přitom nepředstavují přeruení ruivá ani odpočinková. Stávají se dalí dimenzí, jakýmsi plevelem prorůstajícím základní strukturou, který ije vlastním ivotem a přesto se stává nedílnou součástí celku, vyplňuje kvíry a vytváří bohatí a pestřejí celkový dojem. Přestoe se díky tomu album natahuje do poněkud odstraující stopáe, je to pouhý důsledek koncepce a není nutné se těch více jak sedmdesáti minut bát.
Jednotvárnost zde nemá místo.
Tak jako i v předchozí tvorbě se na Contro.Luce daří Italům budovat velmi působivé skladby, jejich těitě je jednoznačně zaměřené na emoce. Je to v podstatě jen hra se zvuky a propletence jednoduchých motivů získávají na působivosti díky ikovnému míchání výrazů. Typicky recitační vokál, samply a skutečné nástroje včetně těch exotických, nebo zajímavé perkuse se zde doplňují a navzájem podporují, vytvářejí jakýsi potemnělý svět, ze kterého pak pouze mimoděk vystřelují paprsky přívětivějích motivů, jako by CANAAN podsouvali posluchači naději, kterou hned následně utopí v závějích sazí.
Tak, jako můe být pro někoho těké vposlouchat se do takové hudby, je těké se z ní vymanit pokud se propadnete do její hlubiny. Hudba zacílená tak jednostranně na emoce můe ve výsledku zanechat rozdílný dojem, od jisté unavené malátnosti a po velmi osobní proitek.
Kadopádně se Italům povedlo navázat na svou minulost více jak dobře.
Jsou stále velmi osobití a přitom znovu troku jiní, zřejmě přesně tolik, aby bylo Contro.Luce jejich typickým a přesto svébytným dílem.
Pochmurní Italové CANAAN se po čase znovu zjevují v podobě jakéhosi zapráeného poutníka a to, co sebou přináejí jsou modlitby za uplynulou dobu, za hodiny a dny, které utíkají do minulosti stejně jako jejich vlastní předchozí díla. Ji hodně vody odteklo od chvíle, kdy vydali předchozí album The Unsaid Words. Pauza vak nebyla samoúčelná a byla vyplněna prací na albech kapely NERONOIA.
Marné by bylo očekávání, e CANAAN snad přijdou s materiálem pozitivně laděným. Potemnělá dark wave, nebo moná výstiněji cold wave, hudba i tentokrát odkapává jako slzy samotou týraného trosečníka. I tentokrát se jedná o hudbu jemnou a velmi pečlivě strukturovanou, hudbu plazící se jako zlověstný stín předměstskou noční ulicí, hudbu plnou pochmurné atmosféry, kde světlejí záblesky jen zdůrazňují nedosaitelnost jakékoli celkové optimistické vize.
Tím je Contro.Luce logickým pokračováním předchozí tvorby, přesto se nejedná jen o prosté navázání na minulost, mnohé věci jsou zde trochu jinak. Některé nás pratí do uí okamitě. Třeba to, e dříve sporadicky vyuívaná italtina se stala jediným jazykem alba. Některé zvlátnosti a novinky se tak trochu schovávají pod plátěm typicky melancholické atmosféry. Objevuje se například mnohem více inspirací z world music a vyuití nových netradičních nástrojů.
CANAAN jsou mistry ve vytváření nálad pomocí jednoduchých schémat a někdy si dokáí vystačit se skutečně minimalistickým přístupem. Hlavně ve spoustě intermezz, která album jaksi rozbíjejí, ale přitom nepředstavují přeruení ruivá ani odpočinková. Stávají se dalí dimenzí, jakýmsi plevelem prorůstajícím základní strukturou, který ije vlastním ivotem a přesto se stává nedílnou součástí celku, vyplňuje kvíry a vytváří bohatí a pestřejí celkový dojem. Přestoe se díky tomu album natahuje do poněkud odstraující stopáe, je to pouhý důsledek koncepce a není nutné se těch více jak sedmdesáti minut bát.
Jednotvárnost zde nemá místo.
Tak jako i v předchozí tvorbě se na Contro.Luce daří Italům budovat velmi působivé skladby, jejich těitě je jednoznačně zaměřené na emoce. Je to v podstatě jen hra se zvuky a propletence jednoduchých motivů získávají na působivosti díky ikovnému míchání výrazů. Typicky recitační vokál, samply a skutečné nástroje včetně těch exotických, nebo zajímavé perkuse se zde doplňují a navzájem podporují, vytvářejí jakýsi potemnělý svět, ze kterého pak pouze mimoděk vystřelují paprsky přívětivějích motivů, jako by CANAAN podsouvali posluchači naději, kterou hned následně utopí v závějích sazí.
Tak, jako můe být pro někoho těké vposlouchat se do takové hudby, je těké se z ní vymanit pokud se propadnete do její hlubiny. Hudba zacílená tak jednostranně na emoce můe ve výsledku zanechat rozdílný dojem, od jisté unavené malátnosti a po velmi osobní proitek.
Kadopádně se Italům povedlo navázat na svou minulost více jak dobře.
Jsou stále velmi osobití a přitom znovu troku jiní, zřejmě přesně tolik, aby bylo Contro.Luce jejich typickým a přesto svébytným dílem.
http://igelmetal.de/index.php?id=153&tx_skbookreview_pi1[bookreview]=2096&tx_skbookreview_pi1[backpid]=95&tx_skbookreview_pi1[bookcat]=&tx_skbookreview_pi1[page]=
4/5
Stil:
atmosphärisch, dunkler Ambient-Doom
CD-KRITIK:
Canaan liefen schon fast Gefahr in Vergessenheit zu geraten. Ist ihr letztes gemeinsames Album doch bereits 2006 erschienen und die einzigen Neuigkeiten, die man hörte, stammten von Nebenprojekten. Aber jetzt melden sich die 5 Italiener mit Contro.Luce in gewohnt dunkler Manier zurück.
Ungewohnt und schnell auffallend hingegen ist es, dass das gesamte Werk in italienischer Sprache gehalten ist. Das verleiht der Musik in ihrer generellen (leicht) depressiven Melancholie einen mysteriösen Klang (zumindest für die Hörer, die dem Italienischen nicht mächtig sind). Ebenfalls neu ist es, dass Canaan nach jedem betitelten Song mindestens ein unbetiteltes Interlude gestellt haben. Es empfiehlt sich demnach Contro.Luce vom Anfang bis zum Ende zu hören und auch die Shuffle-Wiedergabe auszustellen.
Der Albumtitel, der in etwa mit Gegenlicht zu übersetzen ist, hält was er verspricht.
Contro.Luce besteht aus einem melancholischen, teilweise doom-haften Untergrund, hauptsächlich bestehend aus schleppenden Gitarren, auf den die Italienier allerhand kleinere und größere Elemente setzen.
Vocals werden sparsam eingesetzt und untypischer Weise wird der Großteil zart und clean gesungen. Mit gesprochenen Worten wird gegeizt, was allerdings keinesfalls als negativ auffällt. Wird gesungen oder gesprochen haben die Songs, wie in Oblio, meist hohe Elektro- oder gar Dark Wave-Anteile.
Durch etwas schnellere und härtere E-Gitarren, welche mit einem Hauch Industrial angereichert wurden, entstehen Songs wie Terrore oder Noia. Wobei besonders Noia durch das immer wieder eingestreute Glockenspiel und die engelsgleichen Vocals gefällt.
In den Orient entführt völlig das unbetitelte zweite Interlude, also Titel 4. Orientalisches Flair versprühende Trommeln, das Gerede im Hintergrund und vor allem nach Schlangenbeschwörer klingende Flöte überraschen und sorgen kurzzeitig für ein kleines Stirnrunzeln.
Wer den typischen Canaan-Sound, sofern es diesen gibt, sucht, der ist mit dem Opener Calma am besten bedient. Hier gibt es das, was man von den letzten Alben der Italiener gewohnt ist.
Einheitlich klingend wird die Platte mit dem am leichtesten zugänglichen Stück begonnen und dennoch lassen der vorsichtige Gesang, die langsam schleppenden Riffs und die zarte Melodie die Vielschichtigkeit und die Schwere von "Contro.Luce" erkennen.
Fazit:
"Contro.Luce" ist nichts für einen Partyabend und auch nicht unbedingt geeignet als Musik zum Aufwachen.
Aber mehr als geeignet und empfehlenswert für das Hören bei Rotwein und dem Blick auf's Kaminfeuer oder flackernde Kerzenflammen.
Es braucht Zeit für die Auseinandersetzung und die Gewöhnung an Canaan, aber es lohnt sich!
4/5
Stil:
atmosphärisch, dunkler Ambient-Doom
CD-KRITIK:
Canaan liefen schon fast Gefahr in Vergessenheit zu geraten. Ist ihr letztes gemeinsames Album doch bereits 2006 erschienen und die einzigen Neuigkeiten, die man hörte, stammten von Nebenprojekten. Aber jetzt melden sich die 5 Italiener mit Contro.Luce in gewohnt dunkler Manier zurück.
Ungewohnt und schnell auffallend hingegen ist es, dass das gesamte Werk in italienischer Sprache gehalten ist. Das verleiht der Musik in ihrer generellen (leicht) depressiven Melancholie einen mysteriösen Klang (zumindest für die Hörer, die dem Italienischen nicht mächtig sind). Ebenfalls neu ist es, dass Canaan nach jedem betitelten Song mindestens ein unbetiteltes Interlude gestellt haben. Es empfiehlt sich demnach Contro.Luce vom Anfang bis zum Ende zu hören und auch die Shuffle-Wiedergabe auszustellen.
Der Albumtitel, der in etwa mit Gegenlicht zu übersetzen ist, hält was er verspricht.
Contro.Luce besteht aus einem melancholischen, teilweise doom-haften Untergrund, hauptsächlich bestehend aus schleppenden Gitarren, auf den die Italienier allerhand kleinere und größere Elemente setzen.
Vocals werden sparsam eingesetzt und untypischer Weise wird der Großteil zart und clean gesungen. Mit gesprochenen Worten wird gegeizt, was allerdings keinesfalls als negativ auffällt. Wird gesungen oder gesprochen haben die Songs, wie in Oblio, meist hohe Elektro- oder gar Dark Wave-Anteile.
Durch etwas schnellere und härtere E-Gitarren, welche mit einem Hauch Industrial angereichert wurden, entstehen Songs wie Terrore oder Noia. Wobei besonders Noia durch das immer wieder eingestreute Glockenspiel und die engelsgleichen Vocals gefällt.
In den Orient entführt völlig das unbetitelte zweite Interlude, also Titel 4. Orientalisches Flair versprühende Trommeln, das Gerede im Hintergrund und vor allem nach Schlangenbeschwörer klingende Flöte überraschen und sorgen kurzzeitig für ein kleines Stirnrunzeln.
Wer den typischen Canaan-Sound, sofern es diesen gibt, sucht, der ist mit dem Opener Calma am besten bedient. Hier gibt es das, was man von den letzten Alben der Italiener gewohnt ist.
Einheitlich klingend wird die Platte mit dem am leichtesten zugänglichen Stück begonnen und dennoch lassen der vorsichtige Gesang, die langsam schleppenden Riffs und die zarte Melodie die Vielschichtigkeit und die Schwere von "Contro.Luce" erkennen.
Fazit:
"Contro.Luce" ist nichts für einen Partyabend und auch nicht unbedingt geeignet als Musik zum Aufwachen.
Aber mehr als geeignet und empfehlenswert für das Hören bei Rotwein und dem Blick auf's Kaminfeuer oder flackernde Kerzenflammen.
Es braucht Zeit für die Auseinandersetzung und die Gewöhnung an Canaan, aber es lohnt sich!
http://www.heavyimpact.net/index.ph...aan--controluce&catid=34:top-albums&Itemid=37
Sono passati anni da quando la Doom Metal band Ras Algethi, dopo aver dato alle stampe lalbum Oneiricon - The White Hypnotic, cadendo nelloblio a dato luce ai Canaan, band che ritengo essere tra maggiori espressioni del Dark sound di casa nostra. Il sesto studio album della band, oggi in fase di recensione, si intitola contro.luce ed è espressione di una idealità decadente e di una poetica dalla forte intensità, elegante e meditativa che può trovare esplicazione ultima nel concetto di spleen e nella accezione che diede al termine il francese Charles Pierre Baudelaire.
contro.luce è composto da ventuno brani articolati in dieci vere e proprie canzoni ed undici code strumentali, queste hanno il compito di lasciar calare il sipario dellattenzione fino a far sorgere la nuova affermazione sonora. Ma non solo, esse sono anche barlumi di inattendibilità che inquietano lanimo e lo percuotono fino a liberarlo da referenze. Ed è proprio la mancanza di referenze ad essere uno dei punti cardine di questo album. Si perché i Canaan, come pochissime altre realtà, concedono il proprio sguardo dattenzione unicamente a sé stessi.
I brani sono formalmente lineari nella propria compostezza metrica, ma portano con loro sempre i tratti di una sperimentazione già attuata da tempo e che ora si concede alla composizione fredda, asettica e rassegnata e che contempla tanto luso di suoni sintetici, quanto di calde armonizzazioni. Ma il punto di livello assoluto sono i testi di Mauro, assimilabili in tutto e per tutto alla poesia, sia per la ricercatezza verbale che per lestrema profondità concettuale. Le argomentazioni trattate dagli stessi, eludono impeti e slanci romantici votati a cogliere momenti di temporalità passata e di bieco sentimentalismo. Esse sono, piuttosto, raffigurazioni di una condizione di impotenza profondamente esistenzialista; ed in merito a ciò sono, a volte, agghiaccianti.
In conclusione, non vi è giudizio soggettivo che tenga ad una espressività di cotanta ampiezza, ma solo una oggettiva ammirazione. Un esercizio strumentale sulla trasformazione del concetto di possibilità in impossibilità, decadente ed affascinante come laccresciuta percezione dello stesso. Un capolavoro.
Sono passati anni da quando la Doom Metal band Ras Algethi, dopo aver dato alle stampe lalbum Oneiricon - The White Hypnotic, cadendo nelloblio a dato luce ai Canaan, band che ritengo essere tra maggiori espressioni del Dark sound di casa nostra. Il sesto studio album della band, oggi in fase di recensione, si intitola contro.luce ed è espressione di una idealità decadente e di una poetica dalla forte intensità, elegante e meditativa che può trovare esplicazione ultima nel concetto di spleen e nella accezione che diede al termine il francese Charles Pierre Baudelaire.
contro.luce è composto da ventuno brani articolati in dieci vere e proprie canzoni ed undici code strumentali, queste hanno il compito di lasciar calare il sipario dellattenzione fino a far sorgere la nuova affermazione sonora. Ma non solo, esse sono anche barlumi di inattendibilità che inquietano lanimo e lo percuotono fino a liberarlo da referenze. Ed è proprio la mancanza di referenze ad essere uno dei punti cardine di questo album. Si perché i Canaan, come pochissime altre realtà, concedono il proprio sguardo dattenzione unicamente a sé stessi.
I brani sono formalmente lineari nella propria compostezza metrica, ma portano con loro sempre i tratti di una sperimentazione già attuata da tempo e che ora si concede alla composizione fredda, asettica e rassegnata e che contempla tanto luso di suoni sintetici, quanto di calde armonizzazioni. Ma il punto di livello assoluto sono i testi di Mauro, assimilabili in tutto e per tutto alla poesia, sia per la ricercatezza verbale che per lestrema profondità concettuale. Le argomentazioni trattate dagli stessi, eludono impeti e slanci romantici votati a cogliere momenti di temporalità passata e di bieco sentimentalismo. Esse sono, piuttosto, raffigurazioni di una condizione di impotenza profondamente esistenzialista; ed in merito a ciò sono, a volte, agghiaccianti.
In conclusione, non vi è giudizio soggettivo che tenga ad una espressività di cotanta ampiezza, ma solo una oggettiva ammirazione. Un esercizio strumentale sulla trasformazione del concetto di possibilità in impossibilità, decadente ed affascinante come laccresciuta percezione dello stesso. Un capolavoro.
http://www.imperiumi.net/index.php?act=albums&id=11522
Italialainen taidemetalli oli aikoinaan vuosituhannen vaihteessa yksi ensimmäisistä oppimistani metalliliitännäisistä kirosanoista. Tuolloin opin, että eteläeurooppalainen kun alkaa tunnelmoimaan, niin tyylitaju tuppaa unohtumaan harmillisen helposti. Viitisentoista vuotta kasassa ollut Canaan on kuitenkin hieman toista maata, sillä yhtyeen tumma,
gootti- ja ajoittain etnovaikutteinenkin tunnelmointi on taiteellisuudestaan huolimatta mukavaa ja paikoin kekseliästäkin kuultavaa.
Päälle 70-minuuttiset levyt tuntuvat olevan Canaanille melkeinpä standardi, eikä yhtyeen kuudes albumi tuo tähän sääntöön poikkeusta.
Tuoreella contro.lucella joka toinen biisi on tosin vähän kuin välipala, levyn rauhallista linjaa yhä syvemmälle ambientin suuntaan vievä sävellys. Nämä kappaleet ovat pääosin mielenkiintoisia hetken kuvia, jotka etnovaikutteineen vievät kuuntelijan ajatukset ajoittain eri suuntaan kuin ns. varsinaiset biisit. Rauhoittumiseen contro.luce on oiva teos, mutta mitään energiabuustia siltä ei jo hitaan tempon takia kannata odottaa. Soundi on lämmin ja kaunis mutta samalla melko minimalistinen ja pidemmän päälle hieman yksiulotteinen. Erilaiset koskettimet ja vahvasti efektoidut kitarat ovat laulun ohella äänimaisemaa hallitsevia elementtejä, eikä Canaania sikäli voikaan sanoa millään tavalla metalliseksi yhtyeeksi. Paikoin soundi tuo ehkä mieleen Throes of Dawnin viimevuotisen The Great Fleet of Echoesin, jonka lämpö, tunteikkuus, syvyys ja iskevyys olivat kuitenkin vielä vähän eri luokkaa. Kaikessa eteerisyydessään contro.luce tuntuukin nyt liihottelevan hieman liian korkealla.
Contro.lucea voi perustellusti sanoa viipyileväksi levyksi, sillä se ei missään vaiheessa lähde käyntiin yhtä biisiä pidemmäksi ajaksi.
Esimerkiksi melodisesti iskevän ja toteutukseltaan muita kappaleita reilusti voimallisemman Ragionen varaan olisi ollut verrattain helppo rakentaa useammankin biisin mittaista nostatusta, mutta tämänkin kappaleen kohdalla albumi pysyy lestissään. Ragione on joka tapauksessa levyn komein sävellys, joka sisältää myös hienoa soolokitaratyöskentelyä. Myös muutamassa muussa veisussa yksittäiset huippuhetket nostavat päätään, ja näistä voisi mainita hieman twinpeaksmaisen raita numero seitsemäntoista. Muuten contro.lucen tapa ilmentää käsitettä "tasavahva albumikokonaisuus" on sieltä tavanomaisemmasta päästä.
Italialainen taidemetalli oli aikoinaan vuosituhannen vaihteessa yksi ensimmäisistä oppimistani metalliliitännäisistä kirosanoista. Tuolloin opin, että eteläeurooppalainen kun alkaa tunnelmoimaan, niin tyylitaju tuppaa unohtumaan harmillisen helposti. Viitisentoista vuotta kasassa ollut Canaan on kuitenkin hieman toista maata, sillä yhtyeen tumma,
gootti- ja ajoittain etnovaikutteinenkin tunnelmointi on taiteellisuudestaan huolimatta mukavaa ja paikoin kekseliästäkin kuultavaa.
Päälle 70-minuuttiset levyt tuntuvat olevan Canaanille melkeinpä standardi, eikä yhtyeen kuudes albumi tuo tähän sääntöön poikkeusta.
Tuoreella contro.lucella joka toinen biisi on tosin vähän kuin välipala, levyn rauhallista linjaa yhä syvemmälle ambientin suuntaan vievä sävellys. Nämä kappaleet ovat pääosin mielenkiintoisia hetken kuvia, jotka etnovaikutteineen vievät kuuntelijan ajatukset ajoittain eri suuntaan kuin ns. varsinaiset biisit. Rauhoittumiseen contro.luce on oiva teos, mutta mitään energiabuustia siltä ei jo hitaan tempon takia kannata odottaa. Soundi on lämmin ja kaunis mutta samalla melko minimalistinen ja pidemmän päälle hieman yksiulotteinen. Erilaiset koskettimet ja vahvasti efektoidut kitarat ovat laulun ohella äänimaisemaa hallitsevia elementtejä, eikä Canaania sikäli voikaan sanoa millään tavalla metalliseksi yhtyeeksi. Paikoin soundi tuo ehkä mieleen Throes of Dawnin viimevuotisen The Great Fleet of Echoesin, jonka lämpö, tunteikkuus, syvyys ja iskevyys olivat kuitenkin vielä vähän eri luokkaa. Kaikessa eteerisyydessään contro.luce tuntuukin nyt liihottelevan hieman liian korkealla.
Contro.lucea voi perustellusti sanoa viipyileväksi levyksi, sillä se ei missään vaiheessa lähde käyntiin yhtä biisiä pidemmäksi ajaksi.
Esimerkiksi melodisesti iskevän ja toteutukseltaan muita kappaleita reilusti voimallisemman Ragionen varaan olisi ollut verrattain helppo rakentaa useammankin biisin mittaista nostatusta, mutta tämänkin kappaleen kohdalla albumi pysyy lestissään. Ragione on joka tapauksessa levyn komein sävellys, joka sisältää myös hienoa soolokitaratyöskentelyä. Myös muutamassa muussa veisussa yksittäiset huippuhetket nostavat päätään, ja näistä voisi mainita hieman twinpeaksmaisen raita numero seitsemäntoista. Muuten contro.lucen tapa ilmentää käsitettä "tasavahva albumikokonaisuus" on sieltä tavanomaisemmasta päästä.
interview on LOUD magazing - february issue
[FONT="]www.eibonrecords.com/previews/canaan/Intervista_LOUD_Febbraio_2011.jpg[/FONT]
[FONT="]www.eibonrecords.com/previews/canaan/Intervista_LOUD_Febbraio_2011.jpg[/FONT]
Similar threads
